Co zahrál
Žádné lidové odrhovačky. Bell sáhl po tom nejtěžším a nejhlubším, co v houslovém světě existuje: Bachovu Chaconnu, o které se mezi houslisty říká, že je skladbou, v níž je schované úplně všechno. Dále zazněla třeba Schubertova Ave Maria. Celé to trvalo asi 45 minut.
Výsledek?
Kolem prošly tisíce lidí. Zastavilo se jich jen pár a víc než minutu poslouchalo ještě méně. Peníze dalo jen několik desítek lidí a celý výdělek geniálního houslisty se vešel pod dvacet dolarů plus pár drobných. Jedna žena ho poznala, protože ho předtím slyšela na koncertě.
Nejhezčí, a zároveň nejsmutnější část příběhu? Nejvíc se zastavovaly děti. Skoro každé z nich se chtělo zastavit
a poslouchat. Rodiče je ale táhli dál, protože se přece spěchá.
Co z toho plyne
Experiment měl původně zodpovědět otázku, jestli krásu poznáme, i když ji nikdo neohlásí, nevstoupíme do sálu
a nezaplatíme vstupenku. Odpověď je trochu nepříjemná: kontext hraje obrovskou roli. Ve slavné koncertní síni by Bell sklidil bouřlivý potlesk. V metru jen pár pohledů.
Dá se to číst i jinak. Lidé možná nebyli hluší k hudbě, ale zkrátka nebyl čas. Ráno před prací málokdo vnímá cokoli, co není na seznamu úkolů.
Můj pohled
Podle mě je nefér čekat od lidí v metru, že ocení jakkoliv krásně zahranou skladbu. Do metra se zkrátka nechodí poslouchat koncert, lidé spěchají a hudba je jen kulisa.
Jako houslista vím, jak těžké je hrát tam, kde na vás nikdo nečeká. Ne každý přišel kvůli hudbě, a přesto ji slyší.
Ale někdy stačí, aby se zastavil jediný člověk. V tu chvíli se všechno změní: ruch kolem zmizí a hudba zní už jen pro něj.
Takže až půjdete příště kolem někoho, kdo hraje na ulici, v podchodu nebo na rohu náměstí, zkuste zpomalit.
Možná budete právě ten jediný.
