Zajímavosti
z houslového světa
Zde naleznete vše možné i nemožné ze světa houslí a houslistů. Snad vás to aspoň trochu pobaví! 😉
Bolehošťský houslista
(Text: Josef Lochman, kupecký učeň z Dobrušky, 1924)
Je tomu dávno, kdy v Křivicích stála panská hospoda. Za dřívějších dob byli vlci hojnými a nebezpečnými hosty. K záhubě jejich byly vykopány na různých místech vlčí jámy, chvojím přikryté. V panské hospodě v den posvícení hrál známý bolehošťský houslista. Když se vracel v noční době domů v lehce podnapilém stavu, spadl nešťastnou náhodou do jámy, v níž spatřil chyceného, rozzuřeného vlka. Vzpomněl si , že se dá vlk ukrotiti hudbou. Počal hrát, ale přetrhla se mu struna první, druhá, třetí až konečně hrál na poslední. Časně z rána ubíral se z Bolehoště do lesů hajný. Zaslechl nějaký zvuk, hraní se rozléhalo v ranním vzduchu široko daleko. Jde po hlase, až přijde k vlčí jámě. Co vidí ! V jednom rohu chycený vlk a v druhém ustrašený houslista. Sňal pušku, vlka zastřelil a houslistu vytáhl.
Ten byl rád !
Tolik dobový text. Nicméně na tom, že se dá vlk uklidnit hudbou, něco bude. Mám to vyzkoušené!
Kočičí symfonie
Symfonie kočky od Moritze von Schwinda je humorná kresba z r. 1868, která zobrazuje noty pro housle neobvyklým způsobem. Místo not jsou na osnově hravé kočky!
Schwind věnoval tuto kresbu svému příteli, houslistovi Josefu Joachimovi, jako vtipný dárek k jeho novému postavení.
V dopise k obrázku napsal, že kočičí symfonie představuje nový, živý a duchovní způsob vyjádření myšlenek.
Originál kresby se nachází ve Staatliche Kunsthalle Karlsruhe v Německu. Reprodukce a variace na toto téma však můžete najít po celém světě.
__________________
Kočky jsou v hudebním světě oblíbeným zdrojem inspirace.
Varhanní virtuóz Albert Schweitzer prohlásil, že "Existují dvě útočiště před bídou světa - hudba a kočky.
Frederic Chopin převzal do svého Kočičího valčíku od své kočky několik tónů, které zahrála, když vyskočila na mistrovo piano.
Giuseppe Tartini – pakt s Ďáblem
Jedna z nejtemnějších legend houslového světa se točí kolem muže, který tvrdil, že jeho největší dílo mu nezahrála múza, ale samotný ďábel.
Giuseppe Tartini, houslista a skladatel z 18. století, byl známý svou posedlostí dokonalým tónem. Ale to, co se mu stalo jedné noci, překročilo hranice hudby i zdravého rozumu.
Ve svých
zápiscích popisuje, jak se mu zjevil temný návštěvník — ani člověk, ani stín. Něco
mezi tím. Nabídl mu pakt. Tartini, fascinovaný
i vyděšený, souhlasil. A pak to
začalo...
Postava vzala housle a zahrála sonátu tak krásnou, tak nelidsky dokonalou, že Tartini cítil, jak mu běhá mráz po zádech i ve snu. Když se probudil, byl celý zpocený, srdce mu bušilo a ruce se třásly. Vzal housle a snažil se tu melodii zachytit — jako by mu mezi prsty utíkala.
Tak vznikla Sonáta g moll, známá jako Ďáblův trylek. Tartini později přiznal, že to, co napsal, bylo jen slabým odrazem toho, co slyšel. "Bylo to krásnější, než co kdy dokážu vytvořit," řekl. A dodal, že ho to bude pronásledovat do smrti.
Tóny ze záhrobí
Po Tartiniho
smrti se začaly šířit zvěsti. Lidé tvrdili, že jeho housle občas samovolně rezonují, jako by v
nich něco zůstalo. Někdo přísahal, že slyšel krátký tón, když kolem prošel.
Jiní tvrdili, že nástroj "dýchá"
— že se jeho dřevo chvěje i v tichu.
Fyzikové by řekli, že staré dřevo reaguje na vibrace okolí. Ale ti, kdo housle viděli, mluvili jinak. Tvrdili, že nástroj působí… bděle. Jako by čekal na dotek ruky, který ale už nikdy nepřijde.
Tartiniho tón: hudba z jiné dimenze
Tartini byl posedlý jevem, který dnes známe jako kombinační tón — zvuk, který vzniká, když se dva jiné tóny spojí a vytvoří třetí, "neviditelný". Tartini tvrdil, že tento tón slyší jasněji než ostatní. Někteří jeho současníci si šeptali, že slyší to, co ostatní slyšet nemají.
Ať už šlo o výjimečný sluch, nebo o něco jiného, Tartiniho hudba měla zvláštní sílu. Hráči popisovali, že při hraní Ďáblova trylku cítí zvláštní napětí v rukou, jako by je někdo vedl — nebo snad zkoušel.
Pakt, který nikdy neskončil
Tartini se svého díla bál. Dlouho ho odmítal veřejně hrát. Tvrdil, že není jeho. Že melodie nepatří člověku. A že některé věci by možná měly zůstat ve snech.
Ať už věříme legendám nebo ne, jedno je jisté: Ďáblův trylek dodnes působí zvláštně. Je v něm něco neklidného, něco, co se nedá přesně pojmenovat. A houslisté, kteří ho hrají, často říkají, že mají pocit, jako by se jich skladba zvláštním způsobem dotýkala.
Možná je to jen hudba geniálního skladatele. Možná je to jen příběh. A možná je to odkrytí toho, co se skrývá v jiném světě...