Proč (ne)hraju na svatbách

Za posledních několik let jsem hrál na mnoha svatebních obřadech. A dnes už vím, že na svatbách hrát nechci.
Ne proto, že bych měl něco proti svatbám. Naopak. Jen jsem si uvědomil, že mi pomalu přestávaly dávat to podstatné – radost z hraní.
Nejsem vystudovaný profesionální houslista. Přesto jsem měl štěstí, že moje hraní oslovilo spoustu lidí, a já jsem za to opravdu vděčný.

Bylo asi jen otázkou času, kdy se mě někdo zeptá, jestli bych nezahrál při svatebním obřadu. Poprvé se tak stalo 
v roce 2016.
Měla to být malá svatba v kapličce v Orlických horách – nevěsta, ženich a svědkové. K mému překvapení nakonec přijel autobus plný hostů. Hraní se líbilo, svatba se povedla a z původně domluvených tří skladeb jsem nakonec odehrál sedm. 

Pak přišla další poptávka na hraní při obřadu. A další. A další... Nakonec jsem hrál přibližně na třiceti svatbách.

Jenže časem mi došlo, že mě to vlastně nebaví.

Abych byl fér – všichni novomanželé i hosté byli vždy milí a příjemní lidé. Jenže svatba je pro dva lidi jedním 
z nejdůležitějších dnů života. Všechno musí vyjít dokonale. A tenhle obrovský, byť často nevyslovený tlak, jako muzikant cítíte také.
Přizpůsobovat svůj čas svatebnímu harmonogramu mnohdy znamenalo obětovat celý víkend. Přání ohledně repertoáru byla postupně čím dál náročnější a logistika některých obřadů připomínala spíš dobrodružnou expedici.

Hrát s citlivým dřevěným nástrojem na zříceninách hradů, uprostřed luk nebo hluboko v lese vypadá na fotografiích romanticky. Ve skutečnosti ale nesete housle, stojan, noty i všechno ostatní terénem, kam se člověk obtížně dostává.

A počasí? To je kapitola sama pro sebe.
Déšť, vítr nebo přímé letní slunce nejsou pro dřevěné housle zrovna ideální podmínky. Člověk nemyslí jen na to, aby dobře zahrál, ale zároveň hlídá, aby se houslím nic nestalo. Romantická louka se tak snadno změní spíš v žaludeční neurózu než v hudební zážitek. Navíc víte, že máte jediný pokus. Žádný reparát neexistuje.

Postupně jsem si uvědomil ještě jednu zvláštní věc. Hudbu sice hraju pro všechny hosty, ale ve skutečnosti je pro mě nejdůležitější nevěsta a ženich. Jenže právě oni ji často skoro nevnímají.

Když mi jedna nevěsta po svatbě řekla:
"Víš, ono to bylo moc krásný, ale já jsem z té hudby vlastně vůbec nic nevnímala. Byla jsem tak strašně vystresovaná, že mám úplné okno," vlastně mě to nepřekvapilo. Ten den je pro nevěstu a ženicha tak silný 
a emotivní, že si často pamatují hlavně cestu k oltáři a soustředí se na své "ano".

A pak tu byl ještě jeden pocit, který se mi přiznává trochu těžko. Ve svatebním shonu se občas stane, že vás lidé začnou vnímat spíš jako součást vybavení než jako člověka. Máme prstýnky. Máme květiny. Máme fotografa. Máme houslistu.
Nikdo to nemyslí zle. Jen v tom obrovském množství starostí málokomu dojde, že za tím nástrojem stojí člověk, který řeší cestu, počasí, ladění, vlastní nervozitu i odpovědnost za okamžik, který už nikdy nepůjde zopakovat.

A právě tehdy jsem pochopil, že problém nejsou svatby. Problém je, že jsem kvůli nim začal ztrácet radost z hudby.

Mám práci, která mě uživí. Nemusím hrát na svatbách proto, abych si vydělal. A najednou jsem si položil jednoduchou otázku: Proč trávím svůj volný čas něčím, po čem místo radosti cítím hlavně úlevu, že už je po všem?
To byl okamžik, kdy jsem si řekl: dost.

Na svatbách už dnes nehraju. Výjimku dělám jen pro přátele nebo příbuzné, pokud o to stojí. Chci totiž, aby pro mě housle zůstaly tím, čím byly od začátku – zdrojem radosti. Rád si zahraju tam, kde si hudbu můžu užít společně 
s posluchači. Kde není důležitá dokonalost, ale samotný zážitek.

Hudba by měla člověka osvobozovat. Ne svazovat stresem.

Pokud jste článek dočetli až sem a chystáte svatbu, věřím, že bude nádherná. 
Jen už u ní nejspíš nebudu stát s houslemi. 
Přeji vám, ať si svůj den užijete naplno – a hlavně s radostí.