Proč (ne)hraju na svatbách


Za posledních několik let jsem hrál na mnoha svatebních obřadech. A dnes už vím, že na svatbách hrát nechci.
Ne proto, že bych měl něco proti svatbám. Naopak. Jen jsem si uvědomil, že mi pomalu přestávaly dávat to podstatné – radost z hraní.
Nejsem vystudovaný profesionální houslista. Přesto jsem měl štěstí, že moje hraní oslovilo spoustu lidí, a já jsem za to opravdu vděčný.

Bylo asi jen otázkou času, kdy se mě někdo zeptá, jestli bych nezahrál při svatebním obřadu. Poprvé se tak stalo 
v roce 2016.
Měla to být malá svatba v kapličce v Orlických horách – nevěsta, ženich a svědkové. K mému překvapení nakonec přijel autobus plný hostů. Hraní se líbilo, svatba se povedla a z původně domluvených tří skladeb jsem nakonec odehrál sedm. 

Pak přišla další poptávka na hraní při obřadu. A další. A další... Nakonec jsem hrál přibližně na třiceti svatbách.

Jenže časem mi došlo, že mě to vlastně nebaví.

Abych byl fér – všichni novomanželé i hosté byli vždy milí a příjemní lidé. Jenže svatba je pro dva lidi jedním 
z nejdůležitějších dnů života. Všechno musí vyjít dokonale. A tenhle obrovský, byť často nevyslovený tlak, jako muzikant cítíte také.
Přizpůsobovat svůj čas svatebnímu harmonogramu mnohdy znamenalo obětovat celý víkend. Přání ohledně repertoáru byla postupně čím dál náročnější a logistika některých obřadů připomínala spíš dobrodružnou expedici.

Hrát s citlivým dřevěným nástrojem na zříceninách hradů, uprostřed luk nebo hluboko v lese vypadá na fotografiích romanticky. Ve skutečnosti ale nesete housle, stojan, noty i všechno ostatní terénem, kam se člověk obtížně dostává.

A počasí? To je kapitola sama pro sebe.
Déšť, vítr nebo přímé letní slunce nejsou pro dřevěné housle zrovna ideální podmínky. Člověk nemyslí jen na to, aby dobře zahrál, ale zároveň hlídá, aby se houslím nic nestalo. Romantická louka se tak snadno změní spíš v žaludeční neurózu než v hudební zážitek. Navíc víte, že máte jediný pokus. Žádný reparát neexistuje.

Postupně jsem si uvědomil ještě jednu zvláštní věc. Hudbu sice hraju pro všechny hosty, ale ve skutečnosti je pro mě nejdůležitější nevěsta a ženich. Jenže právě oni ji často skoro nevnímají.

Když mi jedna nevěsta po svatbě řekla:
"Víš, ono to bylo moc krásný, ale já jsem z té hudby vlastně vůbec nic nevnímala. Byla jsem tak strašně vystresovaná, že mám úplné okno," vlastně mě to nepřekvapilo. Ten den je pro nevěstu a ženicha tak silný 
a emotivní, že si často pamatují hlavně cestu k oltáři a soustředí se na své "ano".

A pak tu byl ještě jeden pocit, který se mi přiznává trochu těžko. Ve svatebním shonu se občas stane, že vás lidé začnou vnímat spíš jako součást vybavení než jako člověka. Máme prstýnky. Máme květiny. Máme fotografa. Máme houslistu.
Nikdo to nemyslí zle. Jen v tom obrovském množství starostí málokomu dojde, že za tím nástrojem stojí člověk, který řeší cestu, počasí, ladění, vlastní nervozitu i odpovědnost za okamžik, který už nikdy nepůjde zopakovat.

A právě tehdy jsem pochopil, že problém nejsou svatby. Problém je, že jsem kvůli nim začal ztrácet radost z hudby.

Mám práci, která mě uživí. Nemusím hrát na svatbách proto, abych si vydělal. A najednou jsem si položil jednoduchou otázku: Proč trávím svůj volný čas něčím, po čem místo radosti cítím hlavně úlevu, že už je po všem?
To byl okamžik, kdy jsem si řekl: dost.

Na svatbách už dnes nehraju. Výjimku dělám jen pro přátele nebo příbuzné, pokud o to stojí. Chci totiž, aby pro mě housle zůstaly tím, čím byly od začátku – zdrojem radosti. Rád si zahraju tam, kde si hudbu můžu užít společně 
s posluchači. Kde není důležitá dokonalost, ale samotný zážitek.

Hudba by měla člověka osvobozovat. Ne svazovat stresem.

Pokud jste článek dočetli až sem a chystáte svatbu, věřím, že bude nádherná. 
Jen už u ní nejspíš nebudu stát s houslemi. 
Přeji vám, ať si svůj den užijete naplno – a hlavně s radostí.


Houslista v metru: Zastavili byste se?

Představte si obyčejné ráno ve všední den. Pospícháte do práce, v hlavě máte seznam úkolů, v ruce kávu z automatu a ve stanici metra hraje někdo na housle. Pustili byste ho z hlavy hned, nebo byste zpomalili? A co kdyby to byl jeden z nejlepších houslistů světa?

Přesně tohle si v roce 2007 vyzkoušeli novináři z amerického deníku The Washington Post. 🎻

Pátek ráno, stanice L'Enfant Plaza

V lednu 2007 se do washingtonského metra postavil mladík v džínách, tričku s dlouhým rukávem a baseballové čepici. Otevřel pouzdro, pro začátek do něj hodil pár drobných, aby to vypadalo uvěřitelně, a začal hrát.

Pod čepicí se skrýval Joshua Bell, houslista světového jména. Jen pár dní předtím vyprodal bostonskou Symphony Hall, kde se za dobrá místa platilo přes sto dolarů.

A na co hrál? Na Stradivárky. Ne na ledajaké, ale na nástroj z roku 1713, jehož hodnota se uvádí kolem 3,5 milionu dolarů. Vedle něj stálo pouzdro s pár drobnými a jediným "publikem"  byli lidé, kteří se hnali na eskalátory.


Co zahrál 

Žádné lidové odrhovačky. Bell sáhl po tom nejtěžším a nejhlubším, co v houslovém světě existuje: Bachovu Chaconnu, o které se mezi houslisty říká, že je skladbou, v níž je schované úplně všechno. Dále zazněla třeba Schubertova Ave Maria. Celé to trvalo asi 45 minut.

Výsledek?

Kolem prošly tisíce lidí. Zastavilo se jich jen pár a víc než minutu poslouchalo ještě méně. Peníze dalo jen několik desítek lidí a celý výdělek geniálního houslisty se vešel pod dvacet dolarů plus pár drobných. Jedna žena ho poznala, protože ho předtím slyšela na koncertě.

Nejhezčí, a zároveň nejsmutnější část příběhu? Nejvíc se zastavovaly děti. Skoro každé z nich se chtělo zastavit 
a poslouchat. Rodiče je ale táhli dál, protože se přece spěchá.

Co z toho plyne

Experiment měl původně zodpovědět otázku, jestli krásu poznáme, i když ji nikdo neohlásí, nevstoupíme do sálu 
a nezaplatíme vstupenku. Odpověď je trochu nepříjemná: kontext hraje obrovskou roli. Ve slavné koncertní síni by Bell sklidil bouřlivý potlesk. V metru jen pár pohledů.

Dá se to číst i jinak. Lidé možná nebyli hluší k hudbě, ale zkrátka nebyl čas. Ráno před prací málokdo vnímá cokoli, co není na seznamu úkolů.

Můj pohled

Podle mě je nefér čekat od lidí v metru, že ocení jakkoliv krásně zahranou skladbu. Do metra se zkrátka nechodí poslouchat koncert, lidé spěchají a hudba je jen kulisa. 
Jako houslista vím, jak těžké je hrát tam, kde na vás nikdo nečeká. Ne každý přišel kvůli hudbě, a přesto ji slyší. 
Ale někdy stačí, aby se zastavil jediný člověk. V tu chvíli se všechno změní: ruch kolem zmizí a hudba zní už jen pro něj.

Takže až půjdete příště kolem někoho, kdo hraje na ulici, v podchodu nebo na rohu náměstí, zkuste zpomalit. 
Možná budete právě ten jediný.




Vytvořeno službou Webnode Cookies
Vytvořte si webové stránky zdarma!